Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Blíží se Vánoce a s nimi i moje černá můra, která je letos ještě černější než kdykoli jindy. Finanční krize zasáhla i naši rodinu, manžel byl několik měsíců bez práce a na našem rozpočtu se to dost projevilo. Důsledkem toho je, že letošní Vánoce budou oproti těm z minulých let mnohem chudší. A to se týká dárků i jídla a upečených druhů cukroví.

Nijak zvlášť bych se touto situací netrápila, kdyby nebylo našeho rozsáhlého příbuzenstva z manželovy strany. U nich je totiž zažitým zvykem a neochvějnou rodinnou tradicí, dávat si dárky vzájemně mezi sebou. Nelíbilo se mi to nikdy, protože to považuji za zbytečné, ale letos mne to štve ještě mnohem více. Peněz nazbyt nemáme a já budu nucena kvůli zachování dobrých rodinných vztahů šidit své vlastní děti.

Nadělování dárků v rámci našeho širokého příbuzenstva totiž vypadá asi takhle. Manžel je ze tří dětí, oba jeho sourozenci jsou vdaní a ženatí a mají po dvou a třech dětech. Kromě obou našich rodičů a našich tří dětí tak musíme pořídit dárky i pro manželovu sestru, jejího manžela a jejich dvě děti a také pro manželova bratra, jeho ženu a jejich tři děti. Rodinná pravidla navíc určují, že každý dárek musí být v hodnotě kolem tisícikoruny. Když si to spočítáte, je to docela pěkná suma, kterou musíme vynaložit, abychom této vánoční povinnosti dosáhli.

Už v minulých letech jsem se proti tomu bouřila a neuspěla jsem, letos se má úporná snaha opět minula účinkem. Nejdřív jsem to probírala doma s manželem, ten o porušení tradice nechtěl ani slyšet, cítil by se prý potupený, kdyby musel před sourozenci přiznat, že jsme na tom finančně špatně. Pohádali jsme se kvůli tomu opravdu hodně a já se rozhodla, že to vezmu do svých rukou.

Sešla jsem se s oběma švagrovými a na rovinu jim řekla, co a jak. Že doba, kdy byl muž jen na podpoře, nás citelně zasáhla, že se sotva mátoříme z toho nejhoršího a že bych z tohoto důvodu byla ráda, kdybychom se dohodli, že letos to vzájemné obdarovávání vynecháme. Neuspěla jsem.

Obě dvě švagrové mi řekly, že ony už mají dárky nachystané od září a to jak pro mne a mého manžela, tak pro naše děti. A dodaly, že jestli jsme na tom tak špatně, nemusíme jim nic kupovat. Jenže to v tomhle případě taky nejde, alespoň já to tak cítím. Vzít si dárky od nich a nedat jim ani jejich dětem nic, to by bylo nevhodné. Navíc jsem z nich cítila jakousi povýšenost, aroganci, možná i výsměch. Nebylo mi vůbec dobře. Odcházela jsem doslova jako spráskaný pes.

Doma jsem to řekla manželovi a ten mi strašně vynadal, co jsem si to dovolila, že mi prý výslovně řekl, že rodinou tradici dodržíme a basta. Teď se prý bude před svými sourozenci cítit jako blbec. Je mi z toho nanic. Abych na všechny dárky měla, budu si muset na účtu otevřít kontokorent a považuji to za absolutní pitomost, dělat něco takového kvůli dárkům.

Přemýšlím, co s tím. Jsem vlastně sama proti všem a připadám si bezmocně. Kdyby nebylo našich dětí, asi bych se na celé Vánoce letos nejraději vykašlala. Tohle už přece nemá s vánoční atmosférou nic společného, je to jen obyčejný kalkul – ty dáš mně, já dám tobě… a pěkně fifty fifty.

Co byste dělali na mém místě? Jak probíhá nadělování vánočních dárků ve vaší rodině? Také se vzájemně obdarováváte s širokým příbuzenstvem, i kdyby vás to mělo totálně zruinovat?