Mateřská jako galeje. Už to nevydržím.
Je mi 32 let a mám desetiměsíční dcerku. Oba dva s manželem jsme si ji přáli, a když se narodila, byli jsme ti nejšťastnější rodiče na světě. Přestože jsem měla zajímavou a perspektivní práci, plánovala jsem zůstat s malou doma alespoň do jejích tří let.
První měsíce jsem si skutečně užívala. Když pominulo poněkud splašené šestinedělí a obě dvě jsme najely na docela rozumný režim, bylo všechno fajn. Necítila jsem se ani přehnaně unavená, jak si často maminky malých miminek stěžují, ani frustrovaná.
Jenže přibližně po půl roce se to změnilo. Najednou jsem si začala uvědomovat ten příšerný stereotyp, od rána do večera vlastně stále to samé kolem dítěte a domácnosti. Nejdřív jsem si myslela, že je to jen přechodná krize a že to přejde, ale mýlila jsem se. Už to trvá čtyři měsíce a já se cítím čím dál hůř.
Manžel se sice snaží mi trochu ulevit, takže převzal například starost o večerní koupání a uspávání, o víkendu jde odpoledne na pár hodin sám s kočárkem na procházku, abych měla chvíli pro sebe, jenomže i to je málo. Připadám si doma nevyužitá, cítím, jak ztrácím takovou tu životní jiskru. Stala se ze mě utahaná mamina, která nemá na starosti nic jiného než přebalit, uklidit, vyprat, nakoupit a učit paci paci.
Chtěla bych z toho kolotoče trochu vypadnout, alespoň na pár dní v týdnu nebo občas na půl dne. Ale u nás taková místa nejsou. Někam do práce můžu nastoupit leda na plný úvazek. Mohla bych se vrátit na původní místo, kde jsem měla velice slušný plat. Už jsem to zjišťovala a podařilo se mi sehnat i hodnou paní, která by za rozumný peníz ráda dělala Evičce chůvu.
Avšak u manžela jsem tvrdě narazila. S něčím takovým hrubě nesouhlasí, nepřeje si, aby se o naši dceru staral kdokoli cizí. Tvrdí, že mi bude klidně pomáhat ještě víc, abych nebyla tak frustrovaná, ale doslova mi zakázal začít chodit do práce.
Jsem z toho nešťastná. Evička mi jde stále víc na nervy, začala lézt a je to s ní víc a víc náročné. Někdy mám pocit, že jestli zůstanu doma ještě jeden den, tak se zblázním.
Měly jste také takové stavy, když jste byly na mateřské? Přejde to? Jsem opravdu vyčerpaná.
16.2.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 94 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Mateřská jako galeje. Už to nevydržím.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Ještě dodávám, že nemám nikoho na hlídání. Všichni bydlí daleko a jdou pracující. Můj přítel dělá 3 směny, takže je to taky náročný.
Všechno chce čas. Ted u staršího vidím jak to letí. Nikdy bych je do jeslí nedala. Ted stejně v období krize, žádná práce není
Přesně chápu,jak vám je.Něco podobného jsem si kdysi taky prožila.Rozhodla jsem se mít první dítě kvůli manželovi,aby se dočkal syna,z prvního manželství měl dceru,a tak jsem si to rozumem zdůvodnila,že se tedy překonám a dítě bude.Jsem z více sourizenců nejstarší a tak od malička jsem se musela o někoho starat až do svých 16 let.Čili mě nemohlo nic překvapit...Syn se mi narodil,bylo mi 31 let.NIKDY bych to už nezopakovala,i když jsem pak měla ještě dceru.Byla to do roka
a čtvrt pro mě jedna černá můra...Nikdo mi nepomohl(manžel řekl,že o jedno dítě se musí starat žena sama,když je jako na tý mateřský),peníze tehdy nebyly,nevyspala jsem se,stále jen skákat okolo řvoucího spratka.No
kolikrát jsem chtěla utéct pryč z domova....Předtím jsem měla veškerý čas pro sebe a najednou žádný...No nějak jsem to přežila,dítě se dalo do jeslí,šla jsem do práce ...a do tří let jsem měla dceru,ta byla hodné mimčo a vše bylo jiné,i když taky nebyly peníze....Chce to nějak přežít tu nejhorší dobu 1 rok dítěte a pak už se to obrací k lepšímu.....
Taky mám někdy pocit, že se zblázním. První syn (3 roky) se v noci až do dvou a půl let budil co 2-3 hodiny. Mimochodem je hyperaktivní. Stejně jsem se rozhodla mít druhé dítě, nechtěla jsem jedináčka. Doma jsme si říkali, že tak 3 děti. Ještě na porodním sále (u druhého syna) jsem byla rozhodnutá, že půjdu do třetího dítěte, byť kdybych nebyla od rána hospitalizovaná v porodnici, bych to nestihla a rodila bych zřejmě v autě. Jak to bylo všechno rychlý. Druhý syn měl 4100 g. V průběhu šestinedělí jsem se zařekla, že další už nechci. Ted jsou malýmu 3 měsíce a já si říkám, že do třetího zřejmě asi půjdu. Už máme svůj režim, takže je to pohodě. Starší syn si s ním povídá a dělá mu "chůvičku".
Vždycky když jsem na nervy, a to myslím že přizná snad každá maminka, podívám se na své děti jak se smějí a hned je život lepší.
Myslím si si, že kdyby Soňa byla na pokraji sil, tak nemá čas ani náladu napsat tento článek.
.JPG)
Xantipa: ona je na psychiku méně náročná ta honička, než "jenom" do zblbnutí hlídat.
Tedy pro některé samozřejmě. Soňa asi bude ten typ.
Paní Soňo, vše má své klady a zápory. Při 1.dítěti jsem studovala VŠ formou denního studia ( narodilo se po 1.ročníku), s druhým dítětem jsem podnikala. Chápu Vás, ale představte si tu honičku když půjdete teď do zaměstnání. Pořád v domácnosti nějaké resty. Vydržať!
lippia: krásně napsané
lippia: přesně: při takových článcích si vždycky smutně uvědomuju, jak mi bylo, když jsem kluka musela dát v jeho 11 měsících do jeslí a jak mě ničilo vozit ho v šest tam a pak z práce letět pro něj a přitom snášet vyčítavé pohledy personálu, že je tam poslední. Záviděla jsem maminám, co mohly být doma, u nás to bohužel nešlo kvůli financím.
dadka: ano, si to hodně záleží na okolnostech
po přečtení článu i reakcí je zase potvrzené, že co člověk to názor, já teda nejsem na mateřské ani znechucená ani flustrovaná ani nic podobného co píše pisatelka, nemám ani tetičky, ani babičky, manžel pracuje od nevidim do nevidim , za celou bodu co je ten poslední na světě (skoro 2,5)s ním byl jedinkrát na procházce sám, asi hodinu a dítě to proplakalo, kojím, prcek je na mě naprosto závislý, přesto užívám si to, už po třetí a když se mi bude chtít klidně to prubnu zase, mimo to v mezičasech (mezi vlastními ratolestmi a i souběžně s nimi) jsem i chůva 
, nebudu tady popisovat jak mě to nalňuje a že nikdy nemám pocit vyčerpání, lhala bych ,ale to k tomu prostě patří a tak jak někdo psal na všem se dá najít to pozitivní, což by asi každá matka při troše dobré vůle mohla.
Na druhou stranu jsem schopná pochopit i pocity pisatelky , je to přesně ten typ maminky, kterým hlídám děti a s klidným svědomím můžu říct že než vyrůstat s matkou, která necítí nic víc než samu negaci a stejně k dítěti i přistupuje je mnohem lepší svěřit dítě někomu jinému, asi by sis to měla s manželem patřičně vysvětlit, je určitě vnímavý vzhledem k tomu, že ti tak pomáhá a snaží se vyjít vstříc, paní na hlídání není nic špatného, je to prostě trend doby a mnohdy i nutnost a hodná chůva s velkým srdcem -byť cizí, dá vašemu dítěti rozhodně víc než zdecimovaná, vyšťavená, znechucená matka bez zájmu o cokoliv co dítě potřebuje!
V žádném případě tě ale neodsuzuji, je to celé jen rodičovská volba a že jsi si to měla rozmyslet a poptat se teprve pak se rozhodovat zda mít či němít dítě? no ono to bez vlastních zkušeností ani moc rozhodnout nejde 
někomu jsou prostě mateřství a páče souzené a jiným ne, potřebujeme se navzájem všichni 
Křeček: To máš asi pravdu. Víš, já jsem měla dvě holky, ale byly neskutečně hodné. Taky ječely a praly se, ale fakt s nimi nebyly problémy. Snad kdybych měla hyperaktívní děti, mluvila bych jinak. Ale já jsem dětií chtěla a podruhé otěhotnět se mně dlouho nedařilo, holky jsou od sebe pět roků.
Když jsem byla na MD a viděla jsem, jak maminy ráno vezou děti do jeslí, tak jsem si říkala, že jsem ráda, že s nimi mohu být doma.A záleží taky na mamince, jak je společenská. Já jsem introvert, takže být doma jen s dětmu mně vůbec nevadilo.
.gif)
Mně tady zaráží ono "tvrdě narazila" na manžela. Žena není nesvéprávná osoba, o které by rozhodoval manžel, přinejmenším v naších zeměpisných šířkách.
Tady bych asi šla tvrdě za svým, zřejmě je autorka schopná žena, bohužel tímhle stylem se dostane do područí "živitele", ani nebude vědět jak. Za několik let ztratí profesní kvality a bude to mnohem horší, nemusí se jí podařit vrátit se na "své" úrovni.
ahoj, mám 9-ti měsíční hyperaktivní dítě, které skoro vůbec nespí. včera šla spát v 24:00. Někdy spí s přwrušením po 2 hodinách na jídlo do 6:00, ale mnohdy se vzbudí ve 4 hod a hodinu si chce hrát - fakt hrůůůza. Jsem z toho mnohdy vyčerpaná, ale dost mě nabíjí, když opravdu vypadnu na 2 hodiny skoro každou středu za nějakou kamarádkou. A když se vrátím, tak malá mě vítá s úsměvem a třepotáním nožiček a já jsem moc ráda, že jí vidím.Každý den chodíme na procházku, kde potkám další maminy a něco i prohodíme-taky fajn. Kdyby malá pila i čajíček, chodila bych i na nějaké cvičení. ¨Bohužel nic jiného než moje mlíčko nechce. Chápu, že jsi unavená, a myslím, že je každého věc jestli jde do práce nebo ne, ale nenechala bych si ujít prví slůvko, posazení, lezení, krůčky. Zkus počkat do 1 až 1,5 roku dítěte.. Ale určitě bych to nelámala přes koleno-pokud jsi agresivní, tak dítě to pozná, cítí se nechtěné a mohlo by si tento pocit odnést do budoucího života-což je špatně. _Zkus si o tom popovídat s manželem.
ahoj, mám 9-ti měsíční hyperaktivní dítě, které skoro vůbec nespí. včera šla spát v 24:00. Někdy spí s přwrušením po 2 hodinách na jídlo do 6:00, ale mnohdy se vzbudí ve 4 hod a hodinu si chce hrát - fakt hrůůůza. Jsem z toho mnohdy vyčerpaná, ale dost mě nabíjí, když opravdu vypadnu na 2 hodiny skoro každou středu za nějakou kamarádkou. A když se vrátím, tak malá mě vítá s úsměvem a třepotáním nožiček a já jsem moc ráda, že jí vidím.Každý den chodíme na procházku, kde potkám další maminy a něco i prohodíme-taky fajn. Kdyby malá pila i čajíček, chodila bych i na nějaké cvičení. ¨Bohužel nic jiného než moje mlíčko nechce. Chápu, že jsi unavená, a myslím, že je každého věc jestli jde do práce nebo ne, ale nenechala bych si ujít prví slůvko, posazení, lezení, krůčky. Zkus počkat do 1 až 1,5 roku dítěte.. Ale určitě bych to nelámala přes koleno-pokud jsi agresivní, tak dítě to pozná, cítí se nechtěné a mohlo by si tento pocit odnést do budoucího života-což je špatně. _Zkus si o tom popovídat s manželem.
Taky si myslím, že a) může být doma manžel, b) nevidím důvod, proč by se z "cizí ženské" nemohla stát úžasná babička či teta už napořád.
orinka: nojo, večerní koupání a uspávání, o víkendu procházka s kočárkem. Jenže jít na kosmetiku či ke kadeřnici, na to by potřebovala, aby manžel přišel z práce třeba ve tři hodiny. To ve většině rodin nehrozí.
