Nechci, aby dcera skončila jako anorektička
V naší rodině nikdy nebyla žádná žena hubená, nebo alespoň štíhlá. Těžko říct, jestli jsou na vině geny, nebo po generace děděné stravovací návyky. Když budu upřímná, myslím, že spíš to druhé. S mnoha kily navíc se potýkala moje babička, maminka i všechny tety a pratety. Ani muži na tom u nás nejsou o moc lépe. Jakoby každý, kdo se do naší široké rodiny narodí nebo přivdá či přižení, musel zaplatit nějakou daň v podobě obezity.
Já sama vážím ve svých třiačtyřiceti letech hodně přes devadesát kilo, manžel má víc než metrák. Měla jsem období, kdy mi to vadilo a chtěla s tím něco udělat, ale k ničemu to nevedlo. Není jednoduché změnit své od dětství zažité stravovací návyky. Ty spočívají hlavně v tom, že si velmi často dopřáváme tak zvanou českou klasiku – knedlíky, vepřové, smetanové omáčky, bramboráky apod. Máme to prostě rádi.
Teď však řeším problém s naší dospívající dcerou. Je jí patnáct let a mám podezření, že se z ní stává anorektička. Od dětství se potýká s nadváhou, zažila kvůli tomu i dost posměšků od dětí ve škole. Co se kvůli tomu naplakala. I kvůli ní jsem se už dřív snažila stravu v naší rodině změnit, ale nepodařilo se to. První se „pořádného“ jídla začal dožadovat manžel a k němu se nakonec přidala i dcera a já. Nikdy jsme to delší dobu nevydrželi.
Jenže teď se v ní asi něco zlomilo, podle mne to má souvislost s dospíváním. Chce se líbit, hezky oblékat a kila navíc jsou překážkou. Měří 168 centimetrů a váží 85 kg. To je v jejím věku opravdu hodně. Patrně se rozhodla vzít svůj osud do vlastních rukou a začala držet dietu. Nejdřív jsem to moc neregistrovala, ale poslední měsíc jsem se na ni více zaměřila. Ona totiž téměř nejí. Maximálně ji občas vidím s jogurtem nebo nějakým ovocem. Večeře ve všední dny odmítá s tím, že opravdu nemá hlad a o víkendu u oběda se ve všem jen porýpe.
Pravda, už nějaká kila viditelně shodila, což je určitě dobře, ale já mám obavu, aby se jí to nevymklo z rukou a neskončila jako ty anorektičky, které se postupně vypracují k absolutnímu odmítání jakékoli potravy.
Sedla jsem si s ní a promluvily jsme si. Nejdřív se jí nechtělo, ale pak mi řekla, že už nechce být tlustá, že je to hnusné a nerada by dopadla jako já a babička. To mne tedy docela zabolelo, ale svým způsobem ji chápu. Já už jsem na sebe rezignovala, ona ještě ne. Přála bych jí, aby se jí podařilo být se sebou spokojená, ale zároveň mám .jpg)
strach. Zkusila jsem jí navrhnout hubnutí pod dohledem odborníka, nabídla jí zprostředkování návštěvy na obezitologii, ale o tom nechce ani slyšet, prý si zhubne hezky sama. Ujišťovala mne, že se z ní anorektička rozhodně nestane.
Jenže já tomu moc nevěřím. Schválně jsem ji sledovala celý minulý víkend, kdy nešla nikam ven a byla oba dva dny doma. V sobotu snědla dvě jablka, jogurt a půlku kuřecího řízku s jedním bramborem. To bylo vše. A v neděli toho bylo ještě méně, za dopoledne nepozřela vůbec nic, oběd odmítla (měli jsme svíčkovou s knedlíkem) a místo toho si vzala z lednice tvaroh, který jsem měla připravený na upečení moučníku a půlku ho snědla s rajčetem. A to bylo za neděli jedno jediné její jídlo.
Nevím, jak to vyřešit. K doktorovi ji násilím přivést nemůžu, s vařením je to taky složité. Peněz nazbyt nemáme, vyvářet a nakupovat pro ni extra je nereálné. A když začnu nakupovat a vařit stejně jako pro ni i pro nás, tedy nějak dietně, tak nevydržím s manželem a přiznám se, že asi ani sama se sebou.
Asi mi tady dáte co proto. Nicméně bych byla ráda, kdybyste mi napsaly, jak byste to v naší situaci řešily vy. Já teoreticky taky vím, že naše stravovací návyky jsou špatné a na dceřině stavu mám vlastně velký podíl já sama. Ale když ono to opravdu není snadné změnit, hlavně u manžela určitě narazím, už jsem to zkoušela několikrát.
24.2.2012 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 90 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Nechci, aby dcera skončila jako anorektička
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Zkus to brát pozitivně, máte šanci k sobě s dcerou najít cestu - přímo se nabízí spolu začít hubnout. Internet je plný rad jak na to, určitě tu někdo doporučí nějaké dobré stránky. Sedla bych si s dcerou a navrhla jí plán že spolu budete hubnout, budete si pomáhat, podporovat se, hledat recepty, návody...prostě budete mít svůj holčičí program. Ty píšeš, že jsi na svou váhu rezignovala, ale cítím z celého toho textu, že šťastná z toho nejsi. A dcera má na svůj věk opravdu nadváhu velkou, to je na pováženou. Máte šanci obě s tím něco udělat a je fajn, že ona začla. 
Jíst dietněji se dá i s tím, že budeš pro manžela vařit tak jak je zvyklý...jen ty s dcerou trochu jídlo upravíte. On ať se nacpe knedlíkama s omáčkou, vy si můžete z omáčky vylovit maso, na chuť dát půl knedlíku a zbytek doplnit zeleninovým salátem. Teď v zimě je kvalitní zelenina ne všude dostupná, takže se to dá nahradit zeleninou mraženou, naklíčenou....ale za chvíli bude sezona v plném proudu a můžete sehnat fakt dobrou zeleninu za nízkou cenu. Vyjde vás to jako ty knedlíky.
Já myslím, že tím, že jsi napsala o radu, vlastně víš, že je něco špatně a potřebuješ jen popostrčit správným směrem. Ono to půjde. 
dojdi k odborníkovi sama, vařit dietně neznamená vařit nepoživatelně - a manžel ať si trhne nohou - jak píše Kotě, on ať si je obézní, ale dceři tohle fakt dělat nemůžeš.... mmch - u člověka, který za celý den nic nedělal mi půlka řízku, brambor, jablka jogurt nepřijde jako nějaká prudká anorexie - prostě nemá výdej energie, není potřeba příjmat.
Čímž se dostáváme k druhé půlce problému - co pohyb? Děláte aspoň něco? Procházky, výlety na kolech, lyže, brusle? Nebo fakt sedíte doma a ládujete se knedlíkama????
.jpg)
ja jen pridam podpis pod Kote...naprosto s ni souhlasim...a tyhle tvoje vymluvy tomu nepomuzou..hodne stesi vam vsem a doufam,ze treba za rok se to ukazes s clankem jak jste to vsichni zvladli
Promiň, Květo, ale budu fakt tvrdá, protože toto mě nadzvedá ze židle. To, co jsi udělala ze svojí dcery, hraničí s týráním svěřené osoby. Dívka, která v patnácti letech váží k 90 kilům? Na tom nemáš ty velký podíl, na tom máš ty výhradní vinu. Kdo jiný měl už od dětství dodržovat u dcery správné stravovací návyky? Když už je v patnácti letech těžce obézní (BMI 31 je už nebezpečná obezita), jak si asi myslíš, že na tom bude za dvacet let, pokud se jí skutečně nepodaří zhubnout? Jaké choroby na ni čekají? Nemluvě o sociálním vyčlenění, posměchu vrstevníků?
Začni okamžitě pracovat na změně stravovacích návyků svých a svojí dcery, na manžela se vykašli, ten je dospělý a být tlusťoch je jeho volba, ale tvoje dcera si to nevybrala, zavinilas to ty, tak se urychleně dej do nápravy. Trvej na pomoci odborníka pro sebe i pro ni, protože to evidentně potřebujete celá rodina jako sůl. Jdi svojí dceři příkladem, porvi se se svou rezignací. Kvůlli ní, ne kvůli sobě.
Sama se celý život potýkám s nadváhou přesně ze stejných důvodů - rodiče na zdravé stravování a vytváření správných návyků zvysoka kašlali. Ale to si piš, že je teda nekopíruju, moje děti mají stravu ukázkovou. Neudělám jim přece totéž, aby se musely celý život trápit jako já.
Promiň ostrý tón, ale myslím, že není namístě našlapovat kolem takového problému po špičkách. Dceři držím palce.
Jsi rozumná matka i manželka. Sama vidíš, že je v rodině něco v nepořádku. Nemusí to být jen kcal-jídlem, ale nedostatkem pohybu. Možná by bylo dobré, kdyby jsi chtěla zhubnout Ty sama, zašla za dietologem ... a odkládala chytré brožurky, aby do nich dcera, možná i manžel mohli nahlédnout.
V tuto chvíli z ní anorektička určitě nebude, neboť její nadváha je dosti velká. Spíš jde o to, aby nezapracoval jojo efekt. A pak se netrápila s ještě většími proporcemi.
